Red Baron Band v Rock Cafe | 8.4.2008

    V táboře hardrockové kapely Red Baron Band se poslední dobou stále něco děje. Na konci března skupina odehrála dva koncerty s excelentním britským bluesovým kytaristou Danny Bryantem, který na druhém vystoupení pozval kytaristu RBB Paula Kowacze na podium ke společnému jam session. Kapela má ale další plány a tak 15. dubna v pražském Rock Cafe bude nahrávat koncert jak v audio tak i ve video podobě. Na tento koncert si při příležitosti nahrávání můžete zajít zdarma, začátek akce je naplánován na 20.30h. Součástí koncertu bude video projekce. Na duben má RBB náplanovaný ještě jeden velký koncert společně s americkou skupinou Twin Dragons, jejíž členové mají na kontě úctihodnou spolupráci s umělci jako Tony Martin, Venom, Savoy Brown, J.L. Turner a další. Speciálním hostem Twin Dragons bude zpěvák Eric Martin, člen další slavné skupiny Mr. Big. Koncert proběhne 25.4. v pražském klubu Exit Chmelnice od 20h.

zdroj: Hudební scéna.cz

RED BARON BAND - Jediná cesta | 27.9.2007

    Inu, to se tak někdy věci schumelí… Zkrátka jsa velký příznivec stylu zvaného už po celá desetiletí hard rock dolehly ke mně, zásluhou jejího manažera Jerryho, až letos tóny po všech myslitelných stránkách obrovsky talentované pražské formace RED BARON BAND, která se krom nepřeslechnutelných vlivů i jiných žánrů včetně blues tímto stylem ponejvíce zaobírá. A ihned mě ony znamenité tóny oslovily, a to tak, že mocně. Vstřebal jsem její prozatím tři vyšlá alba, kdy především to poslední, loni vydané „Music Must Change“ (viz recenze na jiném místě), mě jak se tak říká totálně dostalo, načež jsem se tedy nemusel vůbec rozhodovat o pořízení s kapelou následujícího rozhovoru. Z něho je možné se dozvědět takřka vše v danou chvíli podstatné, přičemž jsem se s Mirkem Jechem (zpěv, harmonika), Paulem Kowaczem (kytara, zpěv), Jiřím G. Rubešem (baskytara) a Radkem Minerem Horníkem (bicí), kdy tedy chyběl toliko Vilém Mikyška (hammondové klávesy, zpěv) nějak nemohl shodnout, jak si můžete také přečíst, v názoru na výkladu pojmu retro rock ve vztahu k tomu, co oni dělají. Dle mých rozlišovacích schopností, jakkoliv je zahraná v podstatě svěže moderně, se ona muzika ohlíží zpět, evokuje rocková 60. a 70. léta, připomíná jejich existenci, čerpá z nich, navazuje na ně a rozvíjí je, pročež si nemohu pomoci, ale pojem retro rock mi k nim padne jako ulitý. Ale to je věcí názoru, kdy záleží na úhlu pohledu.

Stanovili jste si tehdy v roce 1993, kdy jste začínali, á priori nějaké ambice, s jakými jste do toho šli?

Radek: Vyprodat Wembley.
Paul: Založit nejslavnější kapelu na světě, většina lidí o tom snila a když tvrdí, že ne, tak jim nevěřte.


Ve vašich raných počátcích, kdy jste se ještě jmenovali Burning Ray, jste se oddávali tvorbě výsostně instrumentální. Nebyli zpěváci, nebo vaše prvotní hudební záměry byly ještě poněkud jiné?

Paul: Zpěváků bylo vždy málo a my jsme chtěli hrát a tak nezbylo nic jiného než to utáhnout instrumentálně. Už od začátku byla touha pořád hrát a dělat nové věci.
Radek: Zpěváci jsou v naší vlasti kapitola na slohovou práci, my jsme ovšem kapela klikařů.

Jako kapela působíte už 14 let, přičemž už v roce 1995 jste nesli jméno Red Baron. Jak si vysvětlujete, že i navzdory tomuto už poměrně dlouhému času nejste na české rockové scéně zase až tak moc exponovaní?

Jirka: Je to dáno s největší pravděpodobností tím, že kapela vznikala přesně v době, kdy měl v našich zemích hardrock z hlediska trendu odzvoněno... Do značné míry se na tom podepsali i dramaturgové klubů a festivalů. Pozoroval jsem to s velikým zděšením jakožto tehdejší člen další hardrockové kapely Achilles. Od konce 80. let až zhruba do roku 1994 jsme hráli poměrně úspěšně a často, ale pak náhle, jako když utne, se na hardrock začalo pohlížet až téměř s opovržením. Nikoho už nezajímaly hammondky a moogy, změkčovaly a příliš komplikovaly muziku, přišla doba kytar, vše se zjednodušilo, vytratila se poetika a melodičnost, zmizely skutečné emoce... A tak je to víceméně až dodnes. I když...
Mirek: Tak tohle myslím souvisí s fungováním hudebního průmyslu v Čechách, což je otázka na hodně dlouhou debatu. Probral bych to v hospodě…
Radek: Potřebovali bychom člověka, říkejme mu třeba manažer, který v tom umí chodit, neboť nám tato stránka věci zkrátka nejde. Momentálně se to s jedním rýsuje nadějně, ale abych to nezakřikl tak raději mlčim.
Paul: Je to dané spoustou okolností, jednak v kapele bylo několik osobností, které to v hudbě nechtěli nikam pořádně dotáhnout, protože to obnáší poměrně dost tvrdou a náročnou práci, která zabere hodně času. Pak měla skupina dost velké štěstí na manažery, kteří byli neschopní něco zařídit. Myslím, že oba tyto problémy se nám podařilo vyřešit, a tak doufáme, že to přinese své ovoce.

Retro rock, kterým se dle mého názoru prezentujete, mi jako příznivci rockové muziky především 70. let fascinuje, ale nedomníváte se, že jde právě o muziku především pro staromilce, vždyť už jenom ty tóny klasických „hammondek“, a že tudíž nebude jednoduché oslovit širší rockovou veřejnost?

Jirka: Nejsem si jist, že pojmenování retro rock je tu zcela namístě. Hrajeme muziku přesně tak, jak ji cítíme, bez ohledu na současné trendy a děláme to, jak nejlíp umíme. A to nejde bez těch nejlepších nástrojů, mezi něž hammondky nesporně patří. Nemyslím si, že by z hlediska bezprostřednosti a vřelosti mohly digitální nástroje předčít ty klasické, elektromechanické, či analogové... Takže nejde o žádný retro rock, je to v podstatě rock 21. století hraný srdcem na klasické, časem ověřené nástroje, při použití přirozených, a tudíž i nadčasových hudebních postupů. Sdělení našich skladeb mi připadá naopak velmi současné a moderní, snad až rovněž nadčasové, koneckonců jako hardrock potažmo blues sám. O oslovení širší rockové veřejnosti se vůbec neobávám, na naše koncerty chodí posluchači širokého věkového spektra, od teenagerů až po důchodce. Jen jich není tolik, jako třeba na hiphopových akcích. Ale to už je spíše dáno mentalitou, neschopností či neochotou vnímat něco navíc.
Mirek: Mně se moc nelíbí označení „retro“. Je sice pravda, že hard rock má, alespoň jak se dnes zdá, svůj zenit za sebou, ale je to stále živá muzika. Ikony hard rocku stále koncertují a říká se snad o nich, že hrají „retro“ styl? Myslím, že hard rock je jednoduše hudební styl, který zkrátka dnes neposlouchá tolik lidí, jako kdysi. Ale co si budeme povídat, lidi jsou obecně většinou snadno zmanipulovatelné subjekty a rozhodně to nejsou oni, kdo vybírá současný hudební trend. Kdyby se několik mediálních a hudebních magnátů domluvilo, bude během roku zase světu vévodit hard rock. A oslovení širší hudební veřejnosti s tím úzce souvisí. Hard rock dnes zkrátka „nefrčí“.
Paul: To je otázka, například na našem profilu na stránkách „Banzone“ je zaregistrovaná devadesátiprocentní základna fanoušků od 16 do 25 let, hodně podobné je to i na stránkách „My Space“. A to samé se dá říct i o koncertech, chodí sice i starší, ale rozhodně jich není většina. Když hrajeme na nějaké festivalu, kde nás větší část publika slyší poprvé, vždy to dopadne hodně pozitivně. Spíš je to obecně vžitá představa o tom, že tahle hudba už je mrtvá, že lidi už nemají zájem. Proč si to samé nikdo nemyslí o blues nebo jazzu?

Dle poslechu vašich nahrávek soudím, že používáte klasický analogový zvuk, nebo se snad mýlím? A pokud je tomu tak, je důvodem to, abyste zdůraznili své retro hudební zaměření?

Jirka: Tak na tuto otázku jsem již v podstatě právě odpověděl. Používáme, pokud je to alespoň jen trošku možné, to nejlepší, co lze použít a využít. Tedy analogové nástroje a přístroje, dá-li se to tak zjednodušeně říci. Dávají znatelně vřelejší a „upřímnější“ zvuk a dokáží až k posluchači přenést naše emoce, naléhavost sdělení. Jejich ovládání, transport i údržba jsou samozřejmě daleko komplikovanější, ale nejsme lenoši. Něco za něco. Takže opět nejde o retro, ale do značné míry o nutnost.
Mirek: Nevím, jak ostatní, ale můj postoj k analogu je nejspíš typu „stará poctivá práce“. Je to spíš srdeční záležitost, než výsledek nějaké logické úvahy. Ale u hudby jde koneckonců především o pocity…
Paul: Ano, analog používáme od nástrojů až po záznam, jak jen to jde, tak se snažíme o nahrání zvuku přesně tak, jak zní na živo. Je to sice ta nejdražší cesta, ale taky ta nejpoctivější. Digital požere spoustu pocitů a zvuků a je to takový studený, nic pro nás. Lepší, když je tam atmosféra a magie. Ve světě i u nás je opět velký zájem o analogovou techniku a nástroje a největší světová studia jí chytře nikdy nerozprodala.

Á propos, sound díla „Music Must Change“ mi oproti počinu „In The Light“připadá dynamičtější a soudržnější. Cítíte to taky tak?

Radek: Přesně.
Jirka: Je to skutečně tak. „Music Must Change“ je opravdu více kompaktní. Je více „písničkové“, tudíž tak chtě nechtě musí působit. Další, v současnosti již připravované album, na tom bude ještě lépe...
Mirek: „Music Must Change“ je můj první počin v kapele. Nahrávat se začalo několik týdnů po mém příchodu. Nechtěl bych tedy, aby to vypadalo, že nějak přeceňuji svůj přínos, koneckonců jsem se na albu koncepčně nijak nepodílel, ale „Music Must Change“ je fakt nejlepší. Důvodem bude asi i to, že se ve svém pojetí netříštilo díky odlišným vlivům. Nebudu to dál rozpitvávat, ale souvisí to s odchodem Honzy Holečka, kterého mimochodem považuji za skvělého zpěváka a muzikanta.
Paul: Ano, to je pravda. Každý se učí a i my už o tom jak udělat lepší nahrávku víme daleko víc než v dobách „In The Light“. Nad zvukem „Music Must Change“ jsem nakonec převzal otěže společně s Radkem a byl to krok vpřed. V dobách „In The Light“ do toho kecalo moc lidí a výsledek není tak kompaktní. Další fakt je ten, že „Music Must change“ se točilo v akusticky lepších prostorech. Vždy je to taky o penězích.

Používáte vcelku bohatá aranžmá, avšak jak vznikl nápad využívat dechovou nebo smyčcovou sekci, které dle mého cítění k vaší muzice náramně sedí, ačkoliv na opusu „Music Must Change“ jste oproti jeho předchůdci „In The Light“ ty „dechy“ poněkud upozadili…

Jirka: Je to opět otázka vřelosti a rozšíření možností z pohledu vyjádření pocitů a nálad. Smyčcová a dechová sekce tyto možnosti značně rozšiřují. Rovněž aranže lze mnohem více rozvinout. Kapela získává „soulový“ nádech. Nic by se však nemělo přehánět, a proto i ten ústup na „Music Must Change“.
Mirek: Na „In The Light“ je, jak to vidím já, dechů až moc, navíc ne zrovna citlivě namíchaných. Asi k tomuto závěru došli i ostatní. Jelikož jsem se nepodílel na aranžích, nemůžu toho o tomto tématu o moc víc říci, ale střídmější použití dechů je podle mého názoru dobré i z toho důvodu, že na živých koncertech sebou dechovou sekci většinou nemáme, takže album se tak víc přibližuje skutečnosti.
Paul: Experimentování s obsazením nástrojů najdeš na všech deskách naší kapely a „In The Light“ bylo v tomto směru takovým vrcholem. Na „Music Must Change“ jsem si poprvé sám vyzkoušel aranžování dechové sekce, ale nechtěl jsem to s ní přehnat. Záměr byl spíš nechat vyznít kapelu hodně podobně jako na živo. A taky byl prostor pro jiné nástroje, které RED BARON BAND ve zvuku neměl, jako elektrické housle nebo vibrafon.


Z vašich alb je cítit spousta odkazů, ponejvíce slavných klasických hard rockových kapel, a to ať už britských či zámořských. Kterými však se vy sami cítíte být nejvíce ovlivněni?

Jirka: Myslím, že jsme ovlivněni úplně všemi, které jsme kdy měli možnost slyšet či dokonce i vidět. Většina z nich však zanikla již v průběhu 70. let. V mém případě nejde ani tak o konkrétní kapely, jako spíše o obecně obrovské nasazení a naléhavost, s jakým naši předchůdci svoji muziku, zejména na pódiích, prezentovali. Dalo se jim věřit. Dnes o tomto v muzice pochybuji...
Mirek: Můj hudební záběr není omezen jen na hard rock, takže ty vlivy byly z různých stran. A jelikož v kapele zpívám, omezím se na ty pěvecké; v první řadě Robert Plant. Nesnažím se zpívat jako on, myslím, že mám i jiné dispozice, ale co se prožitku a energie v přednesu týče, je to u mě vzor číslo jedna.
Paul: Nechceme se nikomu podobat, ale samozřejmě se do naší muziky promítá to, co posloucháme. Ale je toho takové množství, že nevím, co jmenovat. Spíš to ale sledujeme po aranžerské stránce. Od klasické hudby přes jazz, folk, blues, rock, art rock, jazzrock, po hard rock, je toho hodně.

Jak velkým přínosem je pro kapelu zpěvák Míra Jech, jenž před pracemi na „Music Must Change“ vystřídal Honzu Holečka?

Radek: Nechci zabíhat do detailů, ale velkým.
Jirka: Míra je na dnešní poměry na naší hudební scéně velice charismatickou postavou, se vším všudy. Tedy i se svými sklony k bohémství a problematickou ovladatelností. Ale to je právě to, co z něj dělá charismatického frontmana. Pro kapelu je důležité, že pokud se Míra rozhodne jít do něčeho naplno, bezezbytku tak učiní. Cítím, že v poslední době se tak děje stále častěji, což se znatelně projevuje na stále rostoucí „nadupanosti“ našich koncertů. Míra je kromě skvělého zpěváka rovněž zručným instrumentalistou. Takže rozhodně nikterak nepokulhává za svým předchůdcem Honzou Holečkem, o jehož kvalitách rovněž nepochybuji.
Paul: S Mirkem taky začal rychlejší proces tvorby nových skladeb, já mám rád, když se pořád děje něco nového. Tak tedy díky Míro.

Kterak vznikla ona vaše koncertní spolupráce se slovutným slovenským mágem klávesových nástrojů Mariánem Vargou? Přeci jenom jeho muzika je posazená trochu jinde než ta vaše, ačkoliv vaše inspirace v progresivních rockových kapelách je také nabíledni.

Radek: Byla to náhoda nebo nebyla? Je vůbec něco náhoda? Nevím.
Paul: Když jsem se dozvěděl, že bude mít Marián Varga koncerty ve „Vagonu“, tak jsem začal přemýšlet, jak to s ním spojit. Nakonec po dohodě s jeho manažerkou to dopadlo dobře a „Vagon“ byl na dva dny náš.

Došly patřičného využití pohyblivé obrázky ke skladbě „Remedy“ a co jejich vznik kapele dal?

Jirka: Myslím, že ano. Spojení dobré muziky s obrazem může umocnit dojem. Klip k písničce „Remedy“ proběhl v několika televizích a pomohl tak dostat se Redbaronům do širšího povědomí. Dodnes je možné jej vcelku pravidelně zahlédnout i v zahraničí. Brzy k němu přibude klip další, a to k písničce “Music Must Change“. Radek: Patřičného určitě ne. Kapele daly naopak jistou zkušenost, ale to je interní a tajné. Takže pšššt. Paul: Já k tomu doplním, že na internetu klip stahuje poměrně hodně lidí především z našich stránek.

Už má kapela tak nějak všeobecné představy o podobě své nadcházející nové desky?

Radek: Nevím, co si představuje kapela, já to vidím jasně. Bude ještě lepší, než vše co jsme doposud vytvořili. A běda jim, jestli mi to nepůjde.
Jirka: Materiál na novou, v pořadí již čtvrtou, desku je již připraven a jediné, co smím v tuto chvíli prozradit, je to, že bude ještě lepší, než ta předešlá a že bude nepatrně psychedelická. Prostě opět tak, jak to cítíme.
Mirek: Před časem jsme plánovali zkomponovat rockovou operu. Z různých příčin jsme od tohoto projektu prozatím ustoupili. Myslím, že další deska by mohla být něco jako The Best z neuskutečněné, nebo ještě lépe fiktivní rockové opery. Náznak příběhu, jehož některé části chybí a posluchač si je musí domýšlet. Třeba by to byl hezký odrazový můstek k dokončení našeho původního úmyslu…
Paul: Většina desky bude vznikat v našem studiu, které právě budujeme. Nových skladeb máme hodně a tak trochu to bude koncepční deska. Věřím v to, že zvukově bude ještě lepší než ta poslední.

Nedá mi to, abych se vás nezeptal, protože koho jiného když ne vás, co říkáte na skutečnost, že se byť k jedinému koncertu, a to v Londýně, sejdou legendární Led Zeppelin?

Radek: Jestli tam nebudu hrát, tak se alespoň podívat, co?
Jirka: Čas od času se takové věci dějí. Myslím, že něco obdobného se stalo zhruba před 20 lety. Nevěřím však, že by se to mohlo byť jen přiblížit zážitku z koncertů Led Zeppelin na počátku 70. let v původní sestavě. Byla zcela jiná doba a lidé i jejich hudbu vnímali jinak. Máme v plánu se na koncert podívat, ale nemám žádná očekávání, neboť nechci být zklamán. Prostě se zaletím podívat na koncert skvělých muzikantů, kteří zahrají něco z repertoáru bývalých Led Zeppelin.
Mirek: Jedu tam.
Paul: Pojedeme všichni, o tom není co diskutovat.

Co můžete na závěr prozradit o postavě Červeného barona, podle něhož jste si dali jméno?

Radek: Tak to je téměř nemožné, neb jeho postava je latentní. Poslední pokusy ovšem ukázaly, že dojde-li ke kulovému blesku v jeho těsné blízkosti, na 0,315 pikovteřiny lze tuto postavu spatřit.

Autor: Vratislav Šantroch, Whiplash magazín

RED BARON BAND - Chceme teď udělat desku, která bude na úrovni Abbey Road | 05.6.2007

    Jestli nyní máme v republice kapelu, která by se dala označit za hard rockovou špičku, tak je to jedině RED BARON BAND. Jejich post nedávno potvrdila výborná deska „Music Must Change“. Do duše jsem nahlédl kytaristovi Paulovi.

Zdravím tě! Dovol, abych ti na začátek poblahopřál k vaší povedené novince „Music Must Change“. Jaká je celková spokojenost?

Ahoj. Jsme spokojení a myslím, že se nám povedla deska, která drží pohromadě a jsou na ní pěkné písničky.

Některé skladby znali fanoušci již ze singlů. Jak dlouho vznikal materiál na novinku a jak dlouho jste desku točili?

Natáčení proběhlo během 11.dní od srpna 2004 do srpna 2005, zbytek zabralo míchání a hlavně mastering, který jsme pořád dělali znovu a znovu. Nakonec to trvalo tři roky. Písničky "Like A Fool", "Music Must Change", "I´m Gonna Be Your Star" jsou z roku 2002, z té doby je i instrumentální verze "Here Comes The Night", kterou jsme hrávali na koncertech ješte s Honzou Holečkem. "Burning Ray" jsme původně natočili na session k desce "In The Light" v takové prapůvodní verzi pod názvem "Come On Closer". Pak jsme jí později společně s Mirkem předělali do dnešní podoby. Zero For Ever jsem napsal asi v roce 1995 a byla to jedna z věcí, kterou jsme chtěli po letech uvést na pravou hardrockovou míru. "Pictures From The Highway" vznikla během natáčení desky v roce 2004. V té době jsem taky použil můj starý riff, po takovém silnějším životním zážitku a vzniknul z toho "Brother". "Remedy" vznikla myslím v roce 2003 pro kapelu The Way, kde jsem tehdy taky hrál. Po tom co jí kapela nepřijala, jsem jí po předělání použil pro RBB a myslím, že se to vyplatilo. Na desku se nedostala instrumentální věc "Birds Dance In The Short Forest", která asi vyjde v budoucnu jako "B strana" některého singlu.

Můj favorit je „Zero For Ever“. V jaké pecce vidíš ty jasný vrchol „Music Must Change“?

Vedle "Zero For Ever" si myslím, že to je ještě "Brother".

Na albu je slyšet stále hodně dechů, ale přesto ustoupily proti minulé nahrávce mírně do pozadí. Čím to?

Na "In The Light" se nám to vymklo kontrole, bylo to trochu jako nějaký trip. Všechny ty dechy, smyčce a další věci. Dnes bych to dělal trochu jinak, ale tak to prostě bylo. Na "Music Must Change" už jsme chtěli víc udržet tu desku jako kompozici a bylo tam ve vzduchu takové to pravidlo, že míň je někdy víc.

Na desce se objevil nový zpěvák Míra Jech. Jaké hlavní rozdíly vidíš mezi ním a Honzou Holečkem?

Každý je úplně jiná osobnost, nechci se moc pouštět do srovnání, je to jako by jsi míchal jablka s hruškama . Jiné povahy, jiný přístup k práci a odlišná barva hlasu. Navíc Honzu Holečka jsem neslyšel naživo zpívat už několik let. Důležité je, že Mirka v pohodě přijalo naše publikum a že do kapely zapadnul.

Dá se brát „Music Must Change“ jako pocta rockové hudbě sedmdesátých let?

V podstatě ano. Je to hard rock 21. století, který vychází z hudby 70. let. Je to vývoj hudebního směru, kterému se říká hard rock. Poslední koncerty kapela zní ještě jinak, je to neustálej vývoj.

Na klip jste vybrali úvodní věc „Remedy“. Proč padla volba zrovna na tuhle skladbu? Myslím, že deska obsahuje lepší kompozice.

Pilotní věc musí splňovat několik požadavků. Musí mít rozumnou délku, a taky musí být přímočará. To je důvod proč mají dodnes takový úspěch skladby jako Smoke On The Water, Paranoid nebo All Right Now. Rád se spletu a za deset let zjistím, že nejžádanější je "Zero For Ever". "Remedy" má velký ohlas na koncertech a to byl taky jeden z důvodů, proč padla volba zrovna na ní.

V čem vidíš největší rozdíl mezi novinkou a předcházejícími alby?

O moc lepší kompaktní zvuk celé desky, celková soudržnost desky a dobré písničky. Je to nový začátek tvorby kapely.

Na kdy je plánovaná nová deska a v jakém bude duchu?

Jednu novou akustickou písničku už máme nahranou a jmenuje se "Goldenboy". Teď trochu čekáme až dodělám analogové studio, kde budeme točit podstatnou část nové desky. Pravděpodobně začneme někdy v létě. Budeme ještě víc experimentovat se zvukem. Před nějakým časem byla v kapele idea, že nová deska bude něco jako rocková opera. Z toho pak sešlo ale já jsem na základě toho složil asi patnáct věcí, které drží pohromadě. Pak jsou tu další věci, které už hrajeme naživo jako "I Don´t Belive You" nebo "Gambler" a ty fanoušci už nyní chtějí mít na cedéčku. Taky máme rozdělané výborné novinky s Vilémem a spoustu dalších v šuplíku. Chceme teď udělat desku, která bude na úrovni Abbey Road nebo Dark Side Of The Moon. Dostanou se tam jen ty nejlepší věci co budeme mít. Kdy tu desku ale doděláme je ve hvězdách.

Jaké kapely jsou vám inspirací?

Posloucháme toho spoustu a spíš si všímáme různých aranžerských a zvukových triků než konkrétních riffů a melodií. Největší přízeň RBB mají Led Zeppelin, Bad Company, Grand Funk Railroad, Beatles, Who, Deep Purple, Zappa, Lucifer´s Friend, Pink Floyd, Yes, Cobham, Trapeze, Return To Forever, Ray Charles a spousta dalších.

Vím, že máš rád různé progresivní a méně známé kapely ze sedmdesátých let. Které desky se ti točí v přehrávači nejčastěji?

Frumpy - By The Way, Lucifer´s Friend - Where The Groupies Killed Blues, If - 3, James Gang - Bang!, Livin´Blues - Bamboozle, Gracious - This Is Gracious, Amboy Dukes - Call of the Wild a zase ještě hromada dalších....

Sleduješ i nové nahrávky starých kapel?

Ano, ale u některých kapel už to nemá význam. Co je ale opravdu dobré, jsou poslední věci Roberta Planta, The Who, J.P. Jonese, Page a Planta.

Teď pár vyjádření k následujícím pojmům: The Doors

Z mého pohledu na poměry 60-70. let dost přeceněná kapela. V dnešní době ale nadprůměr. Nejlepší jejich deska je L.A. Woman.

The Beatles

Nejlepší kapela, ta jejich skladatelská invence je prostě neuvěřitelná. Nejraději mám Abbey Road.

Deep Purple s Ianem Gillanem

Mám všechny desky DP do roku 1976 včetně všech živáků a spousty pirátů. A je neuvěřitelné, jak ta kapela hrála naživo, ty jejich improvizace jsou vetšinou naprosto famózní. S Gillanem mám hodně rád takovou vcelku nedoceněnou desku Who Do We Thing We Are, zajímavé by bylo, jak by to znělo s Gillanem po roce 1973.

Deep Purple s Davidem Coverdalem

DP s Coverdalem jsou pořád špičková kapela a je zajímavé jak 70. léta byla plná výrazných osobností. Jenom do DP přišel, Coverdale, Hughes, Bolin a pořád to mělo návaznost a přitom to bylo originální zase trochu jinak.

Atomic Rooster

Výborná skupina a taky dost nedoceněná. Kapela ustála různé zásadní personální změny a přesto stále měla originální sound.

Woodstock

Nejspíš to byl slušnej festival ale ještě víc mě bere festival The Isle Of Wight. V roce 1970 na něj muselo přijet kolem 600 000 lidí lodí, protože se konal na jednom anglickém ostrově. No a tam hrálo ještě víc akčních hrdinů něž na Woodstocku.

Heavy Metal

Dostávám pravidelný ušní průplach od Jurgena z Uprise s kterým pracuju, ale nejvíc mě oslovuje klasický metal jako Iron Maiden, Metallica nebo kapely, které navazují na Black Sabbath.

Má RBB ambice i v zahraničí?

Chtěl by, ale s managery v této republice je to příběh pro hodně smutný film.

Znáš vůbec nějakou místní kapelu, která by vám mohla konkurovat?

Domívám se, že momentálně tu nikdo nehraje hudbu ovlivněnou klasickým hard rockem v podobě, jak to děláme my. Je tu pár kapel, které ovlivnila spíš vlna art rocku 70. let. Navíc v naší muzice jsou občas přesahy do folkrocku nebo jazzrocku. Co vlastně říkáš na českou rockovou scénu?

Nějak pozorně jí zrovna nesleduju, ale jeden osobní objev mám, je to kapela Gaspar Pollack.

Na závěr se tě musím zeptat, jestli tě někdy nemrzí, že jsi se nenarodil o několik desítek let dřív, v nějaké rocku zaslíbené zemi...

No zní to lákavě, ale zase bych se asi nepotkal v životě s těma lidma, co jsem potkal a to by byla škoda.


zdroj: Metalforever

Recenze: RED BARON BAND – The First Album | 03.4.2007

    Jestliže nová deska „Music Must Change“ je ve znamení toho nejklasičtějšího hard rocku ve stylu DEEP PURPLE nebo URIAH HEEP, předešlá „In The Light“ koketovala s folkovou lehkostí přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tak debut „The First Album“ byl svým způsobem ten nejklasičtější rock´n´roll. Již tehdy ale míchal několik elementů, ze kterých kapela převážně dnes vaří.
Melodická „Stone“ navodí správnou atmosféru. Velmi pěkná předehra. Dětský hlas (který mi po x tém poslechu pěkně pije krev) v „I Wanna Be A Rock´n´Roll Singer“ otevře bránu do celého rockového cirkusu. Hned úvodní riff je sice Angus Young přes kopírku, ale písnička šlape dobře. Ian Hunter se evidentně ještě také hledal a spíše se spokojil s polohou ala Bon Scott. Připomíná ho dost silně a ve spojení s kytarou zní RED BARON BAND občas spíše jako kvalitní duplikát AC/DC. To platí pro celou desku. „Water“ je bluesovější věc, ale v této poloze se baroni cítí dobře. Slyším náznaky FREE, což není samo na škodu. „Coda“ je instrumentální mezihra. Nic víc v tom nehledat. „Waiting For The Dying“ konečně představuje vysoký standart, na který jsme dnes u této kapely zvyklý. Krásná melancholická a křehká atmosféra, lahodná flétna sice může stylem hry připomenout JETHRO TULL, ale bez ní by to ztratilo to kouzlo. Krása… Kdo tvrdí, že nejlepší LED ZEPPELIN byli na třetí desce, která byla z poloviny akustická, tak jistě bude slintat nad „Real“. Příjemná věc, která skvěle evokuje již zašlé časy. Jo, tenkrát desky zněly tak neuvěřitelně uvolněně. Kde je dneska ta svoboda a spontánnost? „Reserved“ je pouhé ticho, moc nechápu význam. „Livin´ Behind The Jail´s Door“ opět mírně upozorní na AC/DC, ale už to není tak markantní, jako v případě úvodního songu. „Where Did You Go“ pokračuje v tradici „Real“. „I´m Just A Liar“ je skvěle našlápnutá tvrďárna se zajímavě bublající basou. Skladba se největším hitovým potenciál z této nahrávky. „I Feel So Alone“ je dojemná baladička s krásným klavírem. Sice si občas vzpomenete na závěrečné titulky filmu Robin Hood, ale věřme, že chlapi tenkrát Bryana Adamse ve zkušebně tolik nedrtili (smích).
„The First Album“ má určitou snahu o stylovou rozmanitost, ale ve finále zní ze všech nahrávek RED BARON BAND nejmíň pestře. Už tenkrát ale bylo jasné, že se nám tu narodila kapela, která ví, co chce a nebojí se zatím jít. Ze srdcí muzikantů sálá láska ke staré dobré rockové hudbě a to jejich muziku hodně ovlivňuje. Doufejme, že tedy ještě nějaký ten pátek nevyhasne. Těším se na další kroky těchto sympaťáků.
Venca
8/10

zdroj: Metalforever

Varga slavil s Rudým Baronem | 30.3.2007

    Legendární slovenský varhaník Marián Varga oslavil šedesáté narozeniny! A při té příležitosti si pozval do legendárního pražského klubu Vagón nadějnou hardrockovou kapelu Red Baron Band.
„Vždycky jsme chtěli být konfrontováni s hudební legendou 70. let, protože právě hudba této éry v nás zapustila hluboké kořeny,“ tvrdí členové Red Baron unisono. „Jsme moc rádi, že si Varga vybral právě nás, a jsme ještě radši za fanouškovský ohlas, který nás donutil přidat s Vargou ještě jeden koncert,“ pyšní se kapela.

zdroj: denník A-ha

Red Baron Band slaví s Vargou | 27.3.2007

    PRAHA – Hardrocková skupina Red Baron Band se poslední dobou těší mnoha úspěchům. Nedávno vydala již třetí desku Music Must Change, ze které klipová Remedy již čtyřikrát za sebou vyhrála internetovou hitparádu. Zítra se kapela představí v pražském klubu Vagon na Národní třídě společně s legendou slovenského rocku, vynikajícím varhaníkem Mariánem Vargou, který oslaví 60. narozeniny. Pro velký zájem diváků je další koncert s Vargou přidán i na pozítří.
Minulou sobotu se skupina Red Baron Band probojovala do finále hudební soutěže kapel Líheň 2007, které se odehraje 12. dubna v ostravském klubu Templ. Další píseň z nové desky se dostala na kompilaci největších hitů rádia Oasis, některé z těchto písní kapela zveřejnila zdarma na stránkách www.redbaronband.com. Red Baron Band ale není žádný nezkušený nováček a má za sebou koncertní i studiovou spo-lupráci s legendami českého rocku i jazzu, jako jsou zpěvačka Zuzana Michnová, klavírní virtuos Emil Viklický nebo vibrafonista Radek Krampl z ASPM.

zdroj: denník A-Ha

Red Baron Band | 26.3.2007

    Hardrocková skupina Red Baron Band se poslední dobou těší mnoha úspěchům, nedávno vydala již třetí desku Music Must Change z které klipová Remedy již čtyřikrát za sebou vyhrála internetovou hitparádu. Minulou sobotu se kapela probojovala do finále hudební soutěže kapel Líheň 2007 které se odehraje 12.4. v ostravském klubu Templ. Další píseň z nové desky se dostala na kompilaci největších hitů rádia Oasis, některé z těchto písní kapela zveřejnila zdarma na stránkách www.redbaronband.com Ve středu se kapela představí v pražském klubu Vagon na Národní Třídě společně s legendou slovenského rocku vynikajícím varhaníkem Mariánem Vargou, který oslaví 60. narozeniny. Pro velký zájem diváků je další koncert přidán i na čtvrtek.
28.3. Vagon Praha 1 - Marián Varga + Red Baron Band
29.3. Vagon Praha 1 - Marián Varga + Red Baron Band
30.3. Blues Rock Praha 5 - Red Baron Band, Doors Revival, Castaway (SK)
31.3. Vagon Praha 1- Red Baron Band, Kouř, Castaway (SK)


zdroj: Metalforever

Red Baron Band vydají třetí album | únor 2007

    Hardrocková skupina Red Baron Band vydává nové v pořadí již třetí album Music Must Change. Jako i v minulosti je na albu několik zajímavých hostů. Pod pokličku nového alba můžete částečně nahlédnout v sobotu 3. 2. při poslechu pořadu Rock time ČRo Plzeň, kde budou uvedeny dvě ukázky z nového alba.

zdroj: Rock and Pop

Líheň se poprvé konala ve třech klubech | 10.02.2007

    HAVÍŘOV/OSTRAVA - Ve čtvrtek se poprvé konala soutěž amatérských hudebníků Berentzen Líheň současně ve třech klubech na Ostravsku. Publikum Jazz clubu v Havířově, Templu v Ostravě a Music clubu v Bohumíně mělo co poslouchat. Úroveň všech kapel byla nadmíru vysoká a rozhodování pro porotu jedno z nejtěžších. V havířovském Jazz clubu zvítězili jeseničtí Mimostojící, Music Bar v Bohumíně ovládli Red Baron Band z Prahy a z prvenství v historicky prvním kole Líhně na Stodolní v klubu Templ se radovala kapela Love Gangsters z Českých Budějovic. (bgf)

zdroj:Moravskoslezký denník

TISKOVÁ ZPRÁVA č.k 6. ročníku soutěže amatérských hudebníků Berentzen Líheň | 10.02.2007

    Boj v Bohumíně se zásluhou chřipkové epidemie smrsknul na dva soupeře, přesto to neznamenalo jednodušší práci pro porotu. „Red Baron Band z Prahy nás vtáhnul do období hippie a to nejen nástrojovým obsazením. Dying Passion z Olomoucka se zase nesli na dnes populární metalové tvorbě s ženským vokálem. Obě kapely byly výborné, ale díky větší nápaditosti nakonec vyhráli Rudí Baroni,“ ohlásil z bohumínského klubu Slonina.

autor: Viking agency
zdroj:Whiplash

RECENZE: RED BARON BAND - Music Must Change | únor 2007

    Music must change, Red Baron Band však i na svém třetím albu a s novým zpěvákem zůstává pevně zakotven v raných sedmdesátých letech, zlaté éře hardrockových kapel s Hammondkami. Taková stylovost rozhodně není na škodu - je sympatické, když někdo ignoruje módní trendy. Horší to už je s kvalitou samotných písní. Ne, že by byly špatné, to jistě ne, ale posluchače nutně napadá řada srovnání, ve kterých není lehké obstát. Na druhé straně je třeba kvitovat propracovanost písniček a efektivní využití řady hostujících muzikantů. Je to poctivá deska, na koncertech to ale stejně funguje lépe.
Zlatý hřeb: Zero For Ever
Zní to jako: hard rock klasického střihu
Body: **** 4 ze 7 (hodnocení muzikus.cz)

autor: Jaroslav Riedel
zdroj:Muzikus

RECENZE: RED BARON BAND - Music Must Change | leden 2007

    Na svém aktuálním, v pořadí už třetím, albu "Music Must Change" dává kapela RED BARON BAND najevo svůj nesouhlas s vývojem hudby a pokouší se naznačit, že všechno podstatné se dělo především v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Nutno podotknout, že se jí její záměr daří plnit a že její argumenty vypadají věrohodně. Hard rock v podání Mirka Jecha - zpěv, harmonika, Paula Kowacze - kytara, zpěv, Mechyho - baskytara a Radka Horníka - bicí totiž zní naprosto přirozeně a svěže. Skupina hraje "těžkou a zaprášenou muziku", která je sice na první poslech určena výhradně do zaplivaných a zakouřených barů s obsluhou nahoře bez, nicméně to, s jakou něžnou grácií své písně předkládá, ji odděluje od průměrnosti a naopak posouvá mezi výjimečné. Navíc s lehkostí si rozumí také syrově nakřaplý zpěv Mirka Jecha, čímž se vytváří zajímavé "třecí plochy", z jejichž rozmanitosti "Music Must Change" rovněž profituje. Už z obalu je patrné, že Červeného barona lze jednoznačně označit za vykutáleného šibala. Tato charakteristika platí bezezbytku. Jenže nikoliv ve smyslu, že by chtěl podvádět a opíjet laciným rohlíkem, ale proto že hraje známou hru s otevřenými kartami, a přesto se mu daří zaujmout a oslovit. Jinými slovy RED BARON BAND, jehož počátky se datují až do roku 1993, rovná se špinavá muzika v ladném provedení.

autor: Petr Bidzinski
zdroj: Whiplash